Jedním z nejzajímavějších konceptů pro analýzu skladeb tzv. „volné formy“, tedy takových, kde není základem formální struktura fugy (ricercaru), ciaccony, nějakého tance, nebo cantu firmu,
je pohled na celek z hlediska rétoriky. Rétorika je nauka o tom, jak se správně postaví literární projev: Řeč, dopis, jiný ucelený text. Součástí trivia (viz Sedm svobodných umění – Septem artes liberales) byla také dialektika (nauka o tom, jak vést rozhovor, dialog), a samozřejmě gramatika.
Když chceme vystavět nějakou hudební formu, můžeme postupovat v organizaci myšlenek jejich konfrontaci, spojování, kombinaci podobně, jako to děláme v literárním textu. Již z časů starověkých řečníků (např. Cicero) se nám dochovala řada návodů, jak postavit literární celek tak, aby měl „hlavu a patu“. Základní osnova, rozvrh, jak máme postupovat, mohla mít například následující tvar: rétorické dispositio. Když si místo slovních témat a obratů dosadíme abstraktní hudební obraty, můžeme si „hrát“ podobně i v hudebí skladbě.
Můžeme zkonfrontovat tento myšlenkový plán třeba i se stavbou drobné skladby Heinricha Scheidemanna (1596-1663), vynikajícího hamburského varhaníka: Preambulum in C
pro představu si můžete prohlédnout také seznam některých pojmů užívaných v hudební teorii. Pozor: uvedené termíny často nemají zcela jasný význam z hudebně teoretického hlediska, nebo mohou být v hudebním textu vyjádřeny různými způsoby. Proto nenajdete ve slovníčku konkrétní hudební ukázky: slovníček pojmů
Podobně se zkusme podívat i na rzsáhlejší kompozici nejvýznamnějšího severoněmeckého tvůrce konce 17. století, Dietricha Buxtehude (1637-1707): Praeludium in C, BuxWV 137, zde k poslechu nahrávka s notami nebo extravagantní nahrávka.